Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žakova kaplička

 

Zelená Lhota, německy Grün, malá to obec v hlubokém údolí mezi svahy Prenetu a Kravaře, ležící kousek od zemské hranice, dnes malá a zapomenutá, stala se jedné zimy dějištěm příběhu, který v lecčem ovlivnil osud vísky a stál za zrodem několika zásadních staveb.

Léta Páně 187* byla stavěna železnice z Nýrska do Železné Rudy a dále do Bavor. Šumavská krajina mezi Těmito dvěma městy jest však velmi členitá, příkré svahy a ostré hřebeny oddělují údoliny, vydlabané dlouhým snažením pěnivých potoků a říček, pročež nebylo zrovna snadným úkolem, vésti touto pustinou dráhu. Muselo býti přistoupeno ke stavbě mnoha mohutných náspů a zářezů a také tří tunelů, z nichž jeden leží právě před Zelenou Lhotou, asi čtvrt hodiny chůze. Při stavbě trati bývali najímáni dělníci z Itálie, Barabové, a ne jinak tomu bylo i při hloubení Zelenského tunelu. Tuneláři přespávali z důvodu úspory peněz přímo v den ode dne se prohlubujícím tunelu, kde zpravidla večer po tvrdé dřině sedávali u ohně, vyprávěli si a u toho popíjeli to, na co zrovna bylo, zpravidla pak vyhlášenou višňovku, již levně a ve velkém množství kupovali od podnikavého zelenského chalupníka Tauschka. Stalo se však, že v půli listopadu onoho roku dospělo vedení stavby dráhy k tomu, že kopání tunelu postupuje příliš pomalu a Barabové byli nuceni celý týden pracovat obzvláště tvrdě a dlouho do noci, takže neměli ani času na krátkou návštěvu blízké Lhoty a chalupníka Tauschka. Sesednuvše se proto večer po posledním namáhavém dni u svého tunelového ohně, zjistili, že višňovky značně ubylo a zdaleka nepostačuje nárokům jejich žízně. I přes množství čerstvě napadaného sněhu a zimní tmu doplněnou zesilujícím větrem nabídl se jeden z dělníků, Dominico Latini, kterému však pro znalost několika francouzských vět nikdo neřekl jinak než Žako, že do Zelené Lhoty dojde a přinese dva demižony višňovky.

Zahaliv se do teplého zimníku a rukavic, ovinuv si krk nuznou plátěnou šálou a obuv teplé holínky, vyšel povzbuzován svými přáteli do tmy. Jeho obrys se postupně ztrácel ve tmě, až nakonec zbyla jen šerá a nejasná linie stop, postupně zasypávaná padajícím sněhem.

Žako se dal po železničním náspu směrem ke Lhotě, vítr se zvedal, setřásal ze špicí staletých stromů celé kupy sněhu a rozpoutavší se vánice bodala Baraba do tváří. Nebylo divu, když hned za prvním záhybem budoucí trati na vysokém náspu udělal nešťastný krok a svezl se závějemi dolů s náspu.

Pád jej částečně desorientoval. Po přistání do kup sněhu se nejdříve chvíli rozhlížel, pátraje po něčem, čeho by se mohlo jeho oko zachytit a najít správný směr. Neviděl však nic než černou tmu a sněhové vločky, přilétávající naň ze všech stran.

Zvedl se a vydal se dál, žel Bohu však špatným směrem. Místo k Zelené Lhotě zamířil směrem k samotě jménem Höhwastl. Tu minul, aniž si jí povšiml. Myslel si, že je někde v pustině mezi železnicí a pastvinami nad vesnicí a že dojde přímo k Tauschkově chalupě. Jaké však bylo jeho překvapení a zděšení, když po půlhodinovém plahočení, padání do sněhu a boji s vánicí konečně poznal místo, kde se nachází, místo ležící zhruba mezi kaplí sv.Jana a Matějovicemi. Vítr se na chvíli utišil a Žako spatřil mezi stromy dole v dálce světla, hromničky v oknech zelenských chalup. Síly jej pomalu počínaly opouštět, ale nevzdával se a konečně nabral správný směr. Ten mu však nevydržel dlouho. Vichřice nabrala pravou šumavskou sílu, lámala větve a stromy, které bylo nutno přelézat a obcházet. Setrvati na místě by znamenalo téměř jistou smrt umrznutím, nebo rozmačkáním padajícími stromy. Musel dál, musel se dostat do vsi. Dobré dvě hodiny bloudil lesem, než opět poznal svoji polohu. To, když vyšel z lesa na pastviny rozložené mezi vysněnou Zelenou Lhotou a Kreuzbergem. Chvějící se nohy dostaly opět nový směr. Ovšem zatímco v lese byl barab jakž takž chráněn před divými poryvy větru, zde na planině jim musel čelit tváří v tvář. Padal na zem, byl zasypáván přívalem sněhu, zase vstával a probíjel se závějí dále. Nechtěl se vrátit do lesa a opět se zamotat mezi stromy. Byl již na konci svých sil, když opět upadl do sněhu. Ve zmrzlé hlavě zuřil boj. Jdi, jdi, musí jít. Ne, na chvíli si odpočiň. Jdi, když se zastavíš, umrzneš!

V děsivých úvahách člověka na pokraji smrti ležel Žako ve sněhu, neznaje přesně místa svého odpočinku, nevěda, že jej od Tauschkovy chalupy dělí vzdálenosti pouhých několika desítek kroků. Ležel a přemáhal spánek, když tu se vichřice opět na moment utišila. Prokřehlý noční chodec poznal, že leží jen kousek od svého cíle. Poznal místo, zhruba tam, kde dnes stojí strážní domek a závory. Zbytky síly se mu vlily do nohou a po pár minutách už klepal na Tauschkovy dveře. Udivený chalupník posadil baraba k mohutným zděným kamnům a počastoval jej teplou kávou a višňovkou. Dominico Latini byl zachráněn.

Přespal u Tauschka a druhého dne zrána, když se vánice zcela utišila, dorazil po všech útrapách zpět do tunelu ke svým přátelům.

Jako dík za své zachránění šetřil ze svého nevelkého platu a za nějaký čas nechal v místě, které se snadno mohlo stát jeho hrobem, postavit skromnou dřevěnou kapličku.

A chalupník Tauschek si začal pohrávat s myšlenkou postavit poblíž budoucího nádraží hotel. Pro nedostatek financí byl tento hotel postaven až o padesát let později jeho potomky, ale díky současnému hostinskému Josefu Zachovi zde i po dlouhých stotřiceti letech, které nás dělí od děsivého Žakova pochodu, můžeme ochutnat vyhlášenou zelenskou višňovku.

I kaplička se nám zachovala do dnešních dní jako památka na baraby, pracující v tvrdých podmínkách, jako připomínka drsného šumavského počasí, které může nepřipraveného chodce i dnes snadno připravit o život.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář